Historie

Území Slovinska bylo osídleno před 250 000 lety. Z této doby pochází kamenné nástroje z jeskyně v Loza u města Orehek nebo nejstarší flétna na světě nalezená v jeskyni Divje babe. Před 7000 lety se začala stavět na území Slovinska první pilotové stavby. Z doby mezi rokem 1 000 před naším letopočtem až 3. století před naším letopočtem se mezi nejznámější nálezy řadí váza Situla z Vače, knížecí hroby v Novo Mesto a vykopávky z regionu Soča. Kolem 3 století před naším letopočtem přichází na území Keltové, kteří zakládají první stát s názvem Regnum Noricum – Norické království. Ve 2. století před naším letopočtem zde postavili Římané důležité silnice, na kterých vznikly první dodnes zachovalá města: Emona (Lublaň), Celeia (Celje), Poetovio (Ptuj), Castra (Ajdovščina) nebo nekropole Šempeter v údolí řeky Savinja.

Na konci 4. století se rozpadá Římská říše a od 6. století osidlují území Slované. První doložená osoba byl vévoda Valuk, který byl Sámovým současníkem (670 našeho letopočtu). Valuk vládl kmeni Vinidů (tj. Slovanů). V 7. století vznikl na území Slovinska první samostatný stát Karantanija s centrem v dnešních Korutanech (aby byla Karantanije mocnější přidala se na stranu Bavorů a poté i k Franků a přijala křesťanství). Románské obyvatelstvo bylo postupně asimilováno nebo vytlačeno do hor. V čele Krantánie stál od roku 861 vévoda Karloman, syn Ludvíka Němce. V 9. století začalo pokřesťanštění obyvatelstva a v 10. století, v době raného středověku, vznikly první písemné památky ve slovinštině psané latinkou tzv. Brižinski spomeniki. Od 11. století byly zakládány první kláštery jako centra víry. V této době také vznikly nová města: Kranj a Kamnik (1228), Škofja Loka a Piran (1274), Novo Mesto (1365) a Celje (1451), která se brzy stala důležitým centrem řemesel a obchodu. Ve 12. a 13. století se Habsburkové stávají stále mocnějšími a rozpínavějšími. Pobřežní města byla naopak začleněna pod Benátskou republiku. V 15. století vymřel jediný slovinský šlechtický rod hrabat z Cilli a celé území dnešního Slovinska kromě měst na jaderském pobřeží se ocitlo pod vládou Habsburků. Pod správu Habsburků se Slovinsko dostalo spolu s Chorvatskem, zatímco Bosna a Srbsko připadly pod osmanskou říši. Jen úzký pás pobřeží patřil i nadále pod správu Benátské republiky. Nezávislé území se udrželo jen v oblasti kolem Dubrovníku. Dubrovnická republika měla působení jen do té míry, do které jí to dovolila Benátská republika. Mnoho obyvatel z oblastí obsazených Turky (na jihu) uteklo na území Chorvatska a Slovinska. Etnicky, jazykově i kulturně si bylo Slovinsko a Chorvatsko velmi blízké a navzájem se také ovlivňovalo. Naopak podobně se zase vyvíjela území obsazená Turky, kde si bylo obyvatelstvo také velmi kulturně blízké -  územích v Makedonie a Kosova, kde se usadili islamizovaní Albánci.

Islamizace oblasti se ujala hlavně v oblasti Bosny, Sandžaku, Kosova a Makedonie. Cílená rekatolizace severního Balkánu v 16.-18. století vedla k většímu lpění na tradicích a tím i na životních hodnotách, tím se bohužel rozvoj země na několik století úplně zastavil. V 15. a 16. století dochází k několika vpádům tureckých vojsk, v této době vypukla první povstání sedláků (1515 a 1572), která trvala až do 18. století. Sedláci bojovali proti naprostému útlaku a vysokým daním, přesahujícím možnosti splácení. V 18. století během habsburské vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. a zejména v letech 1809-1813, vznikla Ilyrská provincie, podstatně se zlepšilo postavení slovinštiny ve školách. Během revolučního roku 1848 vznikl první slovinský politický program požadující ustanovení tzv. Spojeného Slovinska. France Prešeren napsal báseň "Zdravljica", která se později stala slovinskou národní hymnou. Slovinsko patřilo k nejvíce rozvinutým zemím na Balkáně. V rámci Rakousko – Uherska zde proběhla úspěšně průmyslová revoluce a bylo zde mnoho továren a manufaktur. Okolní balkánské státy se živili i nadále hlavně zemědělstvím a to ještě málo rozvinutým. Slovinsko v té době patřilo pod Rakousko, sice nemělo velký vliv, ale mělo v rámci Rakousko-Uherska lepší postavení než Čechy. V 18. století ve Slovinsku probíhalo národní obrození, které se bránilo systematické germanizaci. Slovinci bojovali za 1. světové války na straně Rakousko-Uherské monarchie.

Slovinsko opustilo Rakousko-Uhersko 29.10.1918. Bohužel krátce po osamostatnění se na Slovinsko začali tlačit jeho mocní sousedé, stalo se tedy raději součástí nově vzniklého státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, které se později přejmenovalo na Království Jugoslávie (roku 1929). Roku 1919 byla založena první slovinská univerzita ve městě Lublaň. Poválečnou smlouvou z roku 1920, kterou se řešilo rozdělení sporných hraničních území, přišlo Slovinsko o velké části území na severu a západě na úkor Itálie, Rakouska a Maďarska. Po okupaci roku 1941 se stalo Slovinsko součástí Německa. Od roku 1943 se začala vzmáhat komunistická strana a započala svůj boj proti okupantům. Z části území, které připadlo Němcům, Slovince vyhnali, na území obsazeném Italy většina obyvatel kolaborovala. Roku 1945 bylo Slovinsko, jako vůbec poprvé prohlášeno za samostatný státní útvar.

Po porážce Německa 1945 se Slovinsko pod vedením maršála Josipa Tita stalo součástí Jugoslávské republiky tvořené šesti státy. Slovinsko se opět přiklání k připojení k okolním Jugoslávským státům, protože není schopné obstát v konkurenčním boji s mocnými sousedy. Až po 2. světoví válce se podařilo vyřešit a ke spokojenosti všech rozdělit sporná území na hranicích s Itálií, včetně města Terst, které nakonec připadlo Itálii. Po válce vládne v Jugoslávii Tito rukou tvrdou, ale spravedlivou. Lidem je velmi oblíbený, po smrti byl oplakávaným hrdinou a velikánem. Tito žil v době studené války, své pozice u Středozemního moře dokázal bezezbytku využít. Platili mu země západu, aby se ani náhodou nepřidal k Rusku a platilo ho Rusku, aby se ani náhodou nepřidal k západu. Tímto lavírováním mezi východním a západním blokem se Jugoslávii vedlo velmi dobře. Jugoslávie také velmi dobře zužitkovala svou polohu u Středozemního moře a již od 50. let se stala Mekkou turismu. Roku 1980 dochází k velké hospodářské, politické a sociální krizi, která vyvrcholila v 90. letech krvavým rozpadem Jugoslávie. Koncem 80 let kdy už se všeobecně plánoval pád socialistického bloku, přestaly do Jugoslávie proudit peníze z obou stran zároveň. To vedlo k pádu komunistického režimu. Schylovalo se k válce v Jugoslávii, válce vedené o území slabších členů Jugoslávie. Roku 1990 se vyslovilo 88 % občanů v referendu pro úplnou samostatnost a nezávislost Slovinska. K oficiálnímu vyhlášení nezávislosti poté došlo 25. 6. 1991. Od počátku července 1991 se již další Slovinská politika rozhodovala v Ljubljani. Nastaly "jen" krátké boje s Jugoslávskou armádou na hranicích Slovinska a Chorvatska. Jugoslávská armáda však neměla příkaz k zahájení větších akcí, při nepokojích zemřelo asi 6 Slovinců a 39 jugoslávských vojáků. V roce 1992 se stalo Slovinsko členem Organizace spojených národů. 1. května 2004 vstoupilo Slovinsko do Evropské unie a ve stejném roce se stalo také členem Severoatlantické aliance.

K oddělení Slovinska od Jugoslávie je vedla národnostní jednota – až 90% národa tvoří Slovinci, dobrá ekonomika a propracovaný legislativní systém. Tyto indikátory přesvědčili ES, aby Slovinsku povolila odloučení od Jugoslávie. Dosud dobré vztahy s Chorvatskem se po rozdělení začaly zhoršovat, nepřispělo k tomu ani zavedení tolaru ve Slovinsku. Největší spory se vedly o společnou jadernou elektrárnu, kterou stavěli Slovinci a Chorvaté, ale nacházela se na území Slovinského Kršku, přitom měla zásobovat oba státy. Další velké spory se vedly o  užívání vod kolem Slovinského pobřeží, které byly zastíněny pro mezinárodní plavbu Chorvatských pobřežním pásmem kolem Istrie.

Slovinsko se roku 1992 stalo členem KBSE a OSN, po rozdělení stoupla nezaměstnanost na 9,5%, klesly mzdy a stouply ceny, zvýšil se počet běženců, hlavně z B&H až na 70 tisíc. Italové chtěli těžit z nestability Slovinska a nutili je aby jim zaplatili válečné reparace za vystěhované Italy po roce 1954. Itálie proto vetovala vstup Slovinska do EU. Přitom byly reparace částečně zaplaceny již podle dohod z roku 1978 a 83. Slovinsko hledalo oporu u zemí Vyšegradské skupiny a hlavně u ČSSR mezi lety 1993-96 se vyřešily spory na Slovinsko Chorvatské hranici i spory o užívání jaderné elektrárny a dodávek elektřiny do Chorvatska. Nebyly zatím dořešeny spory o územní vody. Mezi lety 1992-97 si Slovinsko vytvořilo malou, ale moderní a vycvičenou armádu. Slovinsko bylo připraveno již roku 1997 spolu s ČSR na vstup do EU a NATO. Politická stabilita zde byla na dobré cestě a i přes nějaké stávky o zvýšení mezd nebo nevydařenou privatizaci na tom Slovinsko bylo dobře, i když ne lépe než za Jugoslávie.